Nástroje profesní opory

Každý, kdo se rozhodne vykonávat zdravotnickou profesi, má pro to vedle pragmatických důvodů i nějakou ryze osobní motivaci. Vede nás přání pomáhat lidem, dělat něco smysluplného, užitečného, poznat a naplnit své možnosti, zvládnout těžkou a zodpovědnou práci.

V dlouhém a náročném studiu se učíme nejen zachraňovat zdraví a životy, ale také posunovat své fyzické i psychické limity. Bohužel není běžné, že se také naučíme pečovat po všech stránkách o sebe. Podobně bývají v rámci vzdělávání stále ještě marginalizovány komunikační, etické a spirituální nároky zdravotnické profese. Zaměřujeme se téměř výhradně na maximální efektivitu poskytovaných služeb.

Při tomto důrazu na výsledek se nám i statisticky méně pravděpodobná smrt může jevit jako selhání. Zastihne nás nepřipravené, obtížně hledáme slova, smysl, útěchu. Není výjimkou, že i přes upřímnou snahu a dobrou vůli se zdravotníci spíše než s naplněním svého očekávání setkají u sebe, svých kolegů nebo nadřízených s pocity frustrace, bezmoci a beznaděje, s vyčerpáním, ztrátou radosti z práce, s nezájmem a chladným přístupem k druhým, nekolegialitou až nevraživostí.

Mnozí pak ze svého vysněného povolání předčasně odcházejí nebo zůstávají, ale přizpůsobí se nevyhovujícím podmínkám natolik, že jsou ohroženi zhoršením vztahů v rodině či s přáteli, rozvinutím závislostí, deprese, syndromem vyhoření nebo se dostanou do kleští mobbingu či bossingu. Zkušenější nemají čas ani chuť své zkušenosti předávat a pocity frustrace se zmocňují nastupující generace. Ztrácí tím všichni: pomáhající, síť služeb i pacienti.

„Je těžké zajímat se o druhé. Dokonce vyčerpávající, protože empatie je složitá. Vyžaduje, abychom se smířili s tím, že i životy ostatních neustále běží vpřed. Když je toho na nás moc, nemáme po ruce žádné tlačítko Pauza a nemá ho ani nikdo jiný.“ 

Fredrik Backman

Této (sebe)destruktivní dynamice lze účinně čelit. Praktické zkušenosti i výzkumy v této oblasti se shodují, že pracovníci ve zdravotnictví jsou se svou prací spokojení a svou práci odvádí nejlépe, pokud:

• považují svou práci za smysluplnou a doceněnou (férové hmotné, oficiální i neoficiální ocenění, benefity podporující zdravý životní styl – např. zvýhodněná nabídka relaxačních, sportovních a volnočasových aktivit, zdravá výživa na pracovišti, usnadnění péče o děti, podpora ekologické mobility apod.)
• poskytují, dostávají a umí přijímat zpětnou vazbu ke své práci (sebereflexe na všech úrovních, práce s týmem),
• profesně se dále rozvíjí (nabídka vzdělávání a odborných stáží)
• pravidelná psychohygiena je nedílnou součástí práce (možnost využít profesních opor a prostor pro seberozvoj)
• mají podporu při zvládání obtížných situací (aktivní předcházení dlouhodobému nebo systémovému přetížení, flexibilní nabídka profesních opor, práce s týmem)

Vzdělávání

„Být připraven na nejhorší a doufat v to nejlepší.“

Rodiče, kteří prošli perinatální ztrátou svého dítěte, velmi oceňují, pokud s nimi zdravotníci byli schopni empaticky, otevřeně a kompetentně komunikovat.

Komunikační schopnosti a odborné znalosti pro poskytování dobré péče v takto náročných situacích ale zdravotníci v běžné praxi obvykle automaticky nezískají. Pro tyto naštěstí sporadické ale mimořádně tíživé situace by měli být připraveni předem, protože případné selhání může mít dalekosáhlé následky pro další život dotčených rodičů, jejich rodin i samotných zdravotníků.

Ve speciálních kurzech mohou zdravotníci:

• získat odborné znalosti a dovednosti (prenatální diagnostika, prenatální a perinatální péče o dítě s vývojovými vadami a gynekologická péče o jeho matku, etické otázky, praktické informace o provázející a následné péči – např. psychologie, pastorační a pohřební služby apod.)
• naučit se komunikovat s rodiči i se spolupracovníky (sdělování nepříznivé diagnózy, zjišťování potřeb rodičů, vnímání vlastních potřeb a možností, komunikace v týmu)
• uvědomit si vlastní fyzické, psychické a spirituální potřeby a naučit se o sebe pečovat

„Strach nezabrání smrti, ale znemožní život.“

Sdílení

„Všechno má své hranice, a ačkoli se říká, že „sdílená radost, dvojnásobná radost“, lidé se tvrdohlavě domnívají, že se smutkem to funguje opačně. Možná, že to není pravda. Dva tonoucí se závažími na nohou se navzájem nezachrání, když se budou držet za ruce, jen se potopí dvakrát rychleji. Nakonec už vzájemně neunesou tíhu svých zlomených srdcí.“

Fredrik Backman

Rodiče, kteří přišli o své dítě, potřebují někoho, kdo by je podržel, když se jejich svět zhroutil. Jejich zoufalství se tím ale nezmenší. My jim jen můžeme pomoci žal unést tím, že ho s nimi sdílíme. Podobně jako se přenáší radost, přenáší se i zármutek. Snadno se tak může „nakazit“ celý tým.

Neformální sdílení a vzájemná podpora v týmu je nezbytná. Ukazuje se ale, že je spíše výsledkem dobře fungujících profesních opor než jejich základním kamenem.

Pro sdílení emocionálně, lidsky i odborně náročných situací se osvědčují debriefing a krizová intervence po telefonu nebo online – možnost promluvit s nezasaženým profesionálem, který naslouchá, doptává se, pomáhá pojmenovat a strukturovat zátěž. Uchopení situace do slov je předpokladem pro reflexi a aktivaci vlastních mechanismů zvládání. Výhodou je dobrá dostupnost bez další zátěže týmu a zaměření na rychlou cílenou podporu jednotlivce.

Limitem je nemožnost postihnout širší kontext.

Získávání a předávání zkušeností

„Život je tak zatraceně zvláštní. Veškerý čas věnujeme tomu, že se snažíme mít všechno pod kontrolou, a přesto nás povětšinou formují věci, na které nemáme vliv. Na tenhle rok nikdy nezapomeneme, ani na to dobré, ani na to špatné. Nikdy nás nepřestane ovlivňovat.“ 

Fredrik Backman

Intervize – strukturovaná forma komunikace o případech a náročných momentech v rámci týmu. Výhodou je možnost předání informací, zkušeností, získání emocionální podpory a docílení systémové změny v péči bez nutnosti hledat externí profesionální podporu.

Limitem je další zátěž týmu a prohloubení případných konfliktních vztahů na pracovišti.

Supervize – odborná pomoc poskytovaná externistou se zaměřuje na reflexi a posouzení kvality poskytované péče na rovině odborné i emocionální. Cílem je podpora získávání a upevňování odborných a komunikačních dovedností. Nedílnou součástí je i pomoc při zpracování emocionální zátěže.

Supervize individuální – zdravotník si domlouvá supervizi podle svých potřeb a možností. Případ prezentuje externímu supervizorovi individuálně. Výhodou je možnost supervizora reflektovat čistě osobní rovinu případu. Může tak pomoci zdravotníkovi nahlédnout na okolnosti spojené s jeho osobností nebo životní a rodinnou situací, které ovlivňují jeho schopnost vyrovnávat se s pracovní zátěží.

Limitem může být neochota zdravotníka konfrontovat se se svými nedostatky.

Supervize skupinová – externí supervizor pracuje se skupinou (nejčastěji 4–7 zdravotníků stejné odbornosti z různých týmů). Výhodou je předání zkušeností, sdílení dobré praxe, získání náhledu na své pracovní i osobní silné stránky a limity, vzájemné pochopení a podpora. Limitem může být ostych prezentovat svou práci před ostatními.

Supervize týmová – externí supervizor se zaměřuje na odbornou i lidskou stránku týmové spolupráce. Výhodou je sdílení praktických zkušeností a vzájemné učení, ale také získání a upevnění respektující a konstruktivní komunikace včetně podpory při řešení případných konfliktů v týmu nebo mezi týmem a vedením.

Limitem může být organizační náročnost, vyjasnění kompetencí supervizora a získání důvěry týmu.

Bálintovská skupina – skupina zdravotníků (pokud možno z různých týmů), kteří pod odborným vedením představují subjektivně zátěžové pracovní situace. Cílem je získat náhled na průběh komunikace mezi zdravotníkem a pacientem a podpořit zdravotníka při hledání způsobu, jak optimalizovat své působení na pacienta. Všichni členové skupiny jsou rovnocenní ve sdílení pocitů, nápadů a návrhů řešení dané situace. Výhodou je rovnocenná participace zúčastněných bez odborného hodnocení.

Limitem metody je nárok na vzájemnou důvěru, otevřenost a ochotu zabývat se prožíváním. To může znejistit výkonově nebo striktně racionálně orientované zdravotníky.

Srovnání jednotlivých metod

Následující tabulka nabízí srovnání zacílení jednotlivých metod profesní opory na posílení různých kompetencí (číslo a barva vyznačují míru posílení kompetence na škále 1-10).

V rámci školení zdravotníci získávají informace a dovednosti a zvyšují tak své odborné kompetence, které se pojí s ošetřováním a provázením při perinatální ztrátě.

K upevňování dobrých postupů pak slouží odborná supervize a mentoring.

Komunikační kompetence lze posilovat nejlépe v rámci skupinových aktivit, jako jsou týmová a skupinová supervize, bálintovská a sebezkušenostní skupina. Na komunikaci mohou být také zaměřena školení.

Emocionálními kompetencemi rozumíme schopnost uvědomovat si a zpracovávat vlastní negativní emoce, ale také rozumět prožívání rodičů nebo kolegů a schopnost na ně citlivě reagovat. Zpracování emocí je do určité míry součástí každé profesní opory. V popředí stojí Bálintovská skupina, krizová intervence a debriefing.

Osobnostní kompetence nebo také lidská zkušenost a zralost zdravotníka jsou většinou výsledkem let praxe provázených ostatními profesními oporami. Zvyšování osobnostní kompetence nezávisle na kompetenci odborné je cílem sebezkušenosti a koučinku.

Autorka textu: Mgr. et Mgr. Jolana Bucková, psycholožka.

Potřebujete si o tomto tématu promluvit s expertem z praxe? Kontaktujte nás, rádi vás propojíme.
Zavolejte nám