Následující text je z připravovaného materiálu Nadačního fondu Klíček a týká se především právních aspektů fotografování a vztahuje se primárně k prostředí porodnice, kde bývá situace často ovlivněna řadou specifických provozních okolností a především nedostatkem času. Pokud se rodina rozhodne vzít si tělíčko dítěte před pohřbem domů nebo do hospice, budou podmínky pro případné pořízení snímků příznivější a zbavené mnoha tlaků.
Rodiče, jejichž miminko se narodilo mrtvé nebo zemřelo krátce po porodu, často chtějí mít na své děťátko nějakou viditelnou památku, někdy mohou mít rodiče dokonce strach, že si v budoucnu podobu svého dítěte nebudou schopni vybavit, že ji zapomenou – a pak bývá vhodné rodiče povzbudit, aby si své děťátko vyfotografovali, případně pro rodinu (s jejím svolením) takovou fotografii či fotografie pořídit.
Pokud si rodina pořízení fotografie výslovně přeje nebo pokud s fotografováním alespoň souhlasí, nebývá problém snímky pořídit a rodičům s tím třeba pomoci. Jinak je tomu ovšem v situaci, kdy rodiče, ať už pro to mají jakýkoli důvod, děťátko fotografovat nechtějí nebo k fotografování souhlas neposkytnou, a zdravotníci přesto dospějí k závěru, že by pro rodinu bylo dobré nějakou památeční fotografii mít – existuje přece řada kazuistik popisujících případy, kdy rodina fotografování sice odmítla, ale později byla za snímky, které zdravotníci bez jejího vědomí stejně pořídili, vděčná. Na některých tuzemských porodnicích je v současné době zaběhlá praxe pořizovat fotografie každého zemřelého nebo mrtvě narozeného dítěte a tyto fotografie pak uložit do zdravotnické dokumentace – s tím, že je pak už na rodičích, zda někdy v budoucnu využijí možnost si o fotografie říci.
Takový postup ovšem nemá oporu v platné legislativě – a ač takovéto rodiči neschválené fotografování může být vedeno ušlechtilými pohnutkami, je ze strany zdravotníků nezákonné.
V praxi se můžeme setkat s otázkou, zda by přece jen nebylo možné najít způsob, jak se v takové situaci bez rodičovského souhlasu obejít. “Vždyť tolik rodičů bylo nakonec, po nějaké době, za fotky rádo!”, můžeme slyšet jako argument. Podívejme se tedy blíže na zákonnou úpravu.
S pořizováním fotografií mrtvě narozeného dítěte a dítěte, které zemře krátce po porodu, souvisejí dvě zákonné normy: jednak zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách (resp. na něj navazující vyhláška č. 98/2012 Sb. o zdravotnické dokumentaci), jednak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Zákon o zdravotních službách stanovuje, že poskytovatel zdravotních služeb je povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci, a návazná vyhláška č. 98/2012 o zdravotnické dokumentaci pak upřesňuje, že součástí dokumentace jsou „také výsledky vyšetření ve formě písemných popisů, grafických, audiovizuálních, digitálních nebo jiných obdobných záznamů těchto vyšetření, operační protokol, či anesteziologický záznam“. Z citovaného textu lze samozřejmě dovodit, že součástí zdravotnické dokumentace mohou být za určitých okolností i fotografie, ovšem při pořizování fotografií pro vzpomínkové účely se na tuto normu odvolávat nelze, neboť potřebné okolnosti zde nejsou naplněny (nejde ani o výsledek vyšetření, ani o situaci, jejíž zdokumentování je ze zdravotnického hlediska relevantní).
Druhá zmíněná norma, Občanský zákoník, zase v často citovaném § 88 hovoří o tom, že svolení člověka, jehož podobizna je pořizována (v tomto případě svolení rodičů), „není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob“. Poskytovatel zdravotních služeb si tedy může fotografii pořídit v situaci, kdy dospěje k závěru, že je to nutné pro ochranu jeho práv – třeba pro případ budoucího právního sporu, v němž by takové fotografie mohly být použity jako důkazní materiál. Ani toto ustanovení ale pro legitimizaci fotografování mrtvě narozeného dítěte bez souhlasu rodičů nestačí: autor fotografie by v první řadě musel být schopen zdůvodnit, v jakém ohledu pořízení snímku chrání jeho práva – a ani potom by mu samotný fakt, že fotografii pořídil v souladu se zákonem, neumožňoval její použití k jinému účelu, třeba k založení do rodinného alba pozůstalých.
Perspektivním řešením tedy rozhodně není hledat v zákoně způsoby, jak obejít případnou absenci rodičovského souhlasu – je naopak třeba přistupovat k rodičům jako ke svéprávným dospělým lidem, kteří si o osobních záležitostech rozhodují podle svého uvážení sami a po svém. Tato skutečnost samozřejmě nijak nevylučuje povzbuzení, kterého se jim může (a mělo by) od pečujících osob dostat. Pokud v rodičích představa vzpomínkových snímků jejich mrtvého dítěte budí rozpaky, je možné jim vysvětlit, k čemu bývá dobré fotografie pořídit, a nabídnout jim takový postup a takové uspořádání, aby s fotografiemi nemuseli být konfrontováni, pokud (a dokud) nebudou sami chtít. Fotografování se může ujmout i někdo rodičům blízký – ten pak také u sebe může fotografie uchovat. Jestli rodiče ani potom nebudou s fotografováním souhlasit, snímky jejich dítěte prostě pořídit nelze.
V českém prostředí nejsou dosud ve zdravotnictví plně zažité a rozšířené tzv. principy péče zaměřené na rodinu, anglicky označované jako „family-centred care” – principy, které přiznávají rodičům zásadní roli v péči o jejich dítě a které zásadním způsobem posilují jejich kompetence. V praxi (a nejen ve zdravotnických zařízeních) aplikace těchto principů a práce na nich založená nijak nesnižují autoritu jednotlivých členů personálu, jen výrazným způsobem mění případné stereotypy paternalistického jednání, což ve svém důsledku vede minimálně k profesionálnějšímu přístupu a zkvalitnění vzájemné komunikace – jak mezi personálem a pacientem (klientem), tak mezi členy personálu navzájem. Přijetí těchto principů do praxe je také nejlepší prevencí nesprávného očekávání na obou stranách – mezi těmi, kdo péči poskytují, a těmi, kdo ji přijímají.
Tam, kde je dosud rozšířen (a tolerován) paternalismus a kde jsou pomáhající profesionálové upřímně přesvědčeni, že jejich názor, dobrá vůle a snaha pomoci jsou tak nějak nadřazeny vůli jejich pacientů a klientů, tam bývá skutečná vůle pacienta často respektována jen formálně a pouze do té míry, do jaké se shoduje s vůlí pomáhajících: někteří pečující profesionálové si dokonce zvykli trochu spoléhat na to, že jim zákon nakonec vždycky nabízí nějakou možnost, jak se v případě potřeby bez souhlasu pacienta či klienta obejít – a to se netýká pouze zdravotnických zařízení.
Dobrá praxe ovšem musí být poskytována v souladu se zákonem, je tedy třeba měnit zvyklosti, pokud v souladu se zákonem nejsou, a hledat nové cesty, jak rodinám pomáhat v souladu s jejich vůlí.
Autorka textu: Mgr. Markéta Královcová, DiS., Nadační fond Klíček
Potřebujete si o tomto tématu promluvit s expertem z praxe? Kontaktujte nás, rádi vás propojíme.